THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Havířovskí, od roku 2013 existujúci DEAD CARNAGE sa postarali o deathmetalové prekvapenie, aké som od nich ani nečakal. Predošlé splitko so SOUL MASSACRE z toho istého mesta mám, pustil som si ho niekoľkokrát a založil s tým, že miliónta sériovka v žánri OSDM v dvoch vyhotoveniach je už na mňa priveľa. Obe bandy po roku vydali aj dlhohrajúce albumy, SOUL MASSACRE na tom svojom hrajú death metal síce slušný, ale prekvapil by leda tak pred 20 – 25 rokmi, dnes ho z priemeru nevytiahne ani ženský vokál, ten v kove smrti spôsobil furóre naposledy možno okolo prelomu tisícročí. DEAD CARNAGE sa však na svojej albumovej prvotine vyšvihli, nakoniec, kusisko zostavy sú veteráni českej extrémne metalovej scény, 3/5 majú odohraté v DISFIGURED CORPSE, ktorí vo svojej dobe patrili na špičku, G.O.R.E., ANTIGOD a EUTHANASIA tiež nie sú/neboli neznáme pojmy. Aktuálna desiatka skladieb za čosi vyše pol hodiny je stopercentný surový deathmetalový nárez. Originálny nie je ani omylom, možno je to tak lepšie, „nové postupy“ nasilu sú najväčšie zlo. DC hrajú priamočiaro, hrubo, agresívne a aj veľmi dobre urobený zvuk z nich robí dôstojnú odpoveď na švédsku scénu, na tú jej časť, ktorá sa od kanonických postupov žánrových legiend ENTOMBED, GRAVE a spol. pozerala smerom k Amerike ovplyvneným, brutalite zasľúbeným skupinám, napríklad DERANGED. Dokonalým mixom klasického švédskeho DM a grind/crustových postupov boli na tvorbe od „Redemption“ VOMITORY a možno povedať, že DEAD CARNAGE hrajú v ich štýle, zdrvujúco, s podobným revaným growlom, harmóniami, melódiami a vydareným pomerom náklepov a ťažkých stredných pochodov. V podstate len vychytali pár múch z predošlej tvorby a zrazu všetko funguje ako má, ešte aj dojem z prvého štúdiového záseku sa podarilo zlepšiť.
7 / 10
Baví mě to, chlapci mě potěšili.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.